SVAZEK OBCÍ DYJE
Dyjákovice, Hrádek, Křídlůvky, Slup, Strachotice, Valtrovice
Vás vítá na svých internetových stránkách
H-ELECTRONIC
(c) 2008
webmaster
Aktualizace
návštěv: 95469
Všechny informaceObčanTuristaPodnikatel
OBEC DYJÁKOVICE (27.2.2005)

Obecní úřad Dyjákovice, Dyjákovice č.p. 235,
671 26 Dyjákovice

IČ: 00292702

Tel., Fax. (starosta): 515 275 283
Tel. (adm. pracovnice): 515 275 360
e-mail:oudyjakovice@volny.cz
www stránky:www.dyjakovice.cz.

Počet obyvatel: (k datu 31.12.2003)
  • 841

Počet objektů s číslem popisným:
  • 344

OD HISTORIE PO SOUČASNOST

Nejstarší zpráva o naší obci je z roku 1278, kdy po bitvě na Moravském poli vtrhl na Moravu Rudolf Habsburský a u Dyjákovic ležel táborem. Nejstarší písemné památky ukazují, že se jedná o českou osadu. Podle tvrzení biskupa Dětřicha z roku 1278 potvrdil biskup Robert klášteru premonstrátskému v Louce u Znojma patronát v Dyjákovicích, Příměticích, Šatově a Oleksovicích. Podle potvrzení biskupa Dětřicha z roku 1284 odváděly Dyjákovice (Dyax) téže Louce desátky. Kolem roku 1320 byly Dyjákovice lénem biskupským a náležely k obvodu v Modřicích. Ve 14. století ves náležela pánům z Bítova. Roku 1390 Jan Hynek z Bítova prodal Dyjákovice s poddaným lidem panu Drslavovi ze Šelnberku. V předávací listině se uvádějí Dyjákovice pouze českým jménem. Později drželi Dyjákovice Dobeš a Beneš, bratři  z Boskovic. Ti v roce 1489 zaměnili ves bratřím Vilémovi a Vratislavovi z Pernštejna za 100 zlatých uherských ve zlatě.
Jan z Pernštejna přikoupil ještě v roce 1534 od města Znojma mlýn Rohrhof u Dyjákovic blíže Lávy. Dědictvím pak přišel všechen majetek na rod pánů z Lipé, kteří byli v Moravském Krumlově. Poněvadž se ale Berchtold Bohosud z Lipé zúčastnil českého povstání, propadl jeho majetek a byl pak prodán knížeti Lichtenštejnovi. Panství Dyjákovické pak bylo součástí panství Moravsko-krumlovského a mělo pak s Moravským Krumlovem stejné osudy.

Na městečko byly Dyjákovice povýšeny roku 1882 s právem dvou ročních trhů: 20. ledna – den sv. Fabiána a Šebestiána a 29. září – den sv. Michala. Dyjákovice měli jen jednu zajímavou poddanskou povinnost- na den sv. Martina byla obec každoročně povinna dovézt na zámek Moravský Krumlov bílou husu na žebřinovém voze taženém čtyřmi bělouši. Naproti tomu město Láva na rakouském pomezí muselo každoročně před svítáním na Štědrý večer posílat do Dyjákovic libru pepře jako poplatek z užívání luk řečených „Pffeferwiesen“. Když se tak jednou nestalo, protože posel zabloudil do Tasovic místo do Dyjákovic, vrchnost Krumlovská žalovala město Lávu u zemského práva.

V roce 1835 kníže Lichtenštejn zrušil panský dvůr a pozemky pronajal sedlákům.Za vlády Lichtenštejnů se Dyjákovice poněmčily.

Dyjákovice zažily řadu živelných pohrom. Ze záznamů v kronice uvádíme ty největší: 27. května 1779 zničil požár 151 domů, 27. června 1780 bylo požárem zničeno 157 domů, 19. června 1800 shořelo 161 domů, 12. května 1814 shořelo 89 selských stavení, 22 chalup a 103 stodoly, rovněž s panským dvorem a myslivnou. Největší požár zuřil dne 15. srpna 1848, kdy za půldruhé hodiny zničil 173 domů a 120 stodol.

Škodily také povodně: 29. května 1820 tál sníh tak rychle, že rozvodněná Dyje strhala hráze a rozlila se do polí a pastvin. Ve stejném roce pak ještě průtrž mračen 21. května zaplavila pole tak, že voda stála na polích až do konce června a znemožnila sklidit úrodu.
Další povodně jsou zaznamenány v roce 1815, 1816 a konečně také škody krupobitím, které bylo největší 14. června 1839, zničilo úrodu na polích, 10 července 1865, kdy bylo zničeno obilí, kroupami byli pobiti ptáci a zvěř.

Z válečných událostí posledních dob je v kronice uvedeno, že v listopadu 1805 protáhli Dyjákovicemi Rakušané, Rusové a Francouzi. Vojska sama neudělala škody, avšak po jejich odchodu byla obec přepadena loupežící tlupou, která táhla za vojsky. Po bitvě u Waagramu roku 1809 přitáhla francouzská vojska znovu. Na faře v Dyjákovicích byl ubytován generál Marmout. Tentokrát však vojsko loupilo po staveních, bralo a zabíjelo dobytek a plenilo sklepy.
Za války prusko-rakouské přišli do Dyjákovic Prusové v červenci 1866 a leželi zde do srpna. Nezpůsobili však žádné škody, co potřebovali, to zaplatili.

Již ve 13. století se připomíná v Dyjákovicích farní kostel. Byl asi poloviční velikosti nynějšího, věž byla velmi nízká, strop byl dřevěný a červeně natřený. Stál na témže místě jako nynější kostel. V pozdější době nevyhovoval, proto byl rozebrán a na tom samém místě byl postaven kostel nový. Stavba trvala 5 let. Začal se stavět v roce 1757 farářem Ferdinandem Filceberem a dokončen byl 31. řijna 1761. Po dobu stavby sloužila jako kostel dřevěná budova s došky.

Hřbitov býval kolem kostela až do roku 1912. V tomto roce byl vybudován nový hřbitov nynější.
Nejstarší zmínka o faře v Dyjákovicích je z 9. 3. 1290. Byla původně přízemní, krytá šindelem. V roce 1740 vyhořela a v roce 1748 byla postavena fara nynější. K faře patřila zahrada a pozemky ve výměře 48 ha, které v roce 1949 přešli do vlastnictví státu.

Je známo, že Dyjákovice byly do roku 1945 obcí se 100% německého obyvatelstva. Teprve rok 1945 naplnil historickou spravedlnost, kdy správa a obec přešla do českých rukou.
První světová válka v letech 1914-1918 si vyžádala v obci 94 obětí. Jednalo se vesměs o občany německé národnosti, kteří pocházeli z rolnických  a malorolnických rodin a z rodin bezzemků. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo bylo národnosti německé, dá se předpokládat, že nedemonstrovalo ani nezakládalo odboj pro vznik Československa. V důsledku svízelných poměrů v řadách rolníků a bezzemků za hospodářské krize po 1. světové válce, objevil se požadavek k rozdělení velkostatkářské půdy. V té době pronikly do obce první marxistické myšlenky, avšak k založení komunistické strany nedošlo. Svou činnost však zahájila sociálně demokratická strana, do které vstoupili většinou bezzemci a zřídka malorolníci.
V poválečné hospodářské krizi došlo k pozemkové reformě, při které byly z malé části uspokojeny požadavky na půdu z řad rolníků a bezzemků, při čemž vznikl takzvaný zbytkový statek o celkové výměře 140 ha, který pak zanikl při socializaci vesnice po II. světové válce.
Kultura byla v té době v obci na velmi nízké úrovni a život lidí byl velmi skromný, možno hovořit o bídě a hladu. Světová hospodářská krize třicátých let postihla i Dyjákovice. Vzrostla do nebývalých rozměrů nezaměstnanost. Nespravedlivě nízké ceny zemědělských produktů zapříčinily citelné snížení životní úrovně, a protože půda nedokázala uživit mnohdy velmi početné rodiny, docházelo k tomu, že většina mladých lidí z usedlostí a zemědělští dělníci hledali práci mimo obec. Většinou odcházeli do sousedního Rakouska do služby za podmínek pro tehdejší dobu příznačných. V letech krize měla obec Dyjákovice katastr o výměře 3 100 ha, který byl rozdělen na 7 000 parcel. Některá rodina obhospodařovala pouze dvě měřice. Zajímavá jsou srovnání v letech krize. Denní mzda na zbytkovém statku v roce 1929 činila 13 Kčs u muže a 11 Kčs u ženy – stále klesala a v roce 1933 činila 8,40 Kčs u muže a 7,10 Kčs u ženy. V roce 1929 bylo v katastru 6 723 parcel a v roce 1933 již jen 2 512. To znamená, že během krize přišlo o půdu mnoho rodin a půdu lacino zakoupili kulaci a místní statkáři. Během 5 let zmizelo 4 211 parcel. Zadlužení obce Dyjákovice na jednu měřici půdy činilo v roce 1929 až 930 Kčs a v roce 1933 již 1 680 Kčs.
S hroznými hospodářskými poměry šly ruku v ruce neutěšené poměry sociální. Počet dražeb v roce 1929 činil 17 a v roce 1933 již 129.
Nástup fašismu v sousedním Německu byl pro některé živly v obci znamením ke zvýšené aktivitě, pokud se týče snahy o rozbití republiky. V obci byly vytvořeny dvě politické skupiny, a to Henleinovci a sociální demokraté. V posledních volbách před II. světovou válkou se dokonce objevilo ve volební urně několik hlasů pro KS, veřejně se však tito komunisté angažovat nemohli. V obci žilo před Mnichovem jen několik rodin Čechů včetně majitele zbytkového statku a několik členů finanční stráže. Existovala zde také jedna třída české školy s několika žáky ze zmíněných rodin. Po záboru Rakouska se aktivita Henleinovců stupňovala, protože pak měli přímý kontakt s německými fašisty v Rakousku, kteří často ilegálně přecházeli hranice, aby na našem území připravovali zabrání Sudet.Nelze však říci, že by měli podporu všeho obyvatelstva obce. Odpůrci byli především němečtí sociální demokraté a část obyvatelstva nemající zájem na vyvolání konfliktu. Zabrání provedla německá armáda v září 1938, když předtím opustily obec všechny české rodiny. Velmi zle se vedlo členům sociální demokratické strany. Po odchodu československé armády řádili v obci Henleinovci a to metodami vlastními jenom fašismu. Vypuknutí II. světové války bylo místními občany ve většině přijato s nadšením pod dojmem počátečních úspěchů Němců. Toto však začalo rychle opadávat a změnilo se v odpor v době, kdy Rudá armáda začala s mohutným nástupem vítězně razit cestu k Berlínu. Byly i případy dezerce z německé armády, k organizovanému odporu však nedošlo. Koncem dubna 1945 procházela Rudá armáda Dyjákovicemi. Obec byla téměř vylidněna, s ustupující německou armádou uprchla i část obyvatelstva. Mnozí se však vrátili zpět. Obec jako celek nebyla válkou poškozena, jen škola utrpěla ubytováním oddílu SS.
Po osvobození měla obec 775 popisných čísel a asi 3 000 obyvatel. Obec byla nevzhledná, domky sociálně slabých občanů byly vesměs vlhké, nezdravé, stavěné z vepřovic a neodizolované. Pro neobyvatelnost byly tyto v rámci demolic odstraněny. V současné době je v obci 285 popisných čísel.
Vedení obce hned po útěku fašistů vzali do rukou němečtí sociální demokraté v čele se starostou Janem Windhabem. Dne 1. 6. 1945 byl v obci jmenován komisařem Antonín Blažek, respicient finanční stráže. Jeho prvořadým úkolem bylo zajistit konfiskaci majetku německého obyvatelstva a průběh přidělování rolnických usedlostí dosídlencům. Koncem července byla ustanovena Místní správní komise. Současně byly ustanoveny i ostatní komise, z nichž největší význam měla v této době komise rolnická
Obec Dyjákovice změnila po II. světové válce příslušnost k okresu. Zpočátku patřila k okresu Znojmo, pak přešla pod okres Mikulov, aby se opět vrátila do okresu Znojmo. Tyto změny neprospěly vývoji obce.
Únor 1948 neprožívali občané již tak bouřlivě, protože opoziční síly neměly již v obci podstatný vliv – hlavní silou byla KSČ.
V roce 1950 byl založen přípravný výbor pro založení JZD.Výměra půdy činila kolem 100 ha. Byl to nesmírně těžký začátek společného hospodaření Rok 1952 byl rokem velkých neúspěchů družstva. Družstvo se zadlužilo a nebyly vyplaceny žádné doplatky. V roce 1952 se již vyplácelo se státní pomocí na jednotku 3,15 Kčs a každým zkvalitňováním hospodaření docházelo ke zvyšování odměn za pracovní jednotku. V roce 1956 činil hektarový výnos pšenice 32,5 q, žita 25 q a ječmene 27 q. Dojivost na krávu činila 1 800 l mléka za rok. V roce 1959 převzalo JZD do svého majetku vybudované STS se vším inventářem i traktoristy. V březnu 1964 bylo JZD převzato do nově utvořeného Státního statku Dyjákovice s JZD Hrádek. V roce 1971 došlo ke sloučení Státního statku Dyjákovice se Státním statkem Znojmo.
26. 5. 1946 proběhly první volby v tělocvičně školy. Pro KSČ bylo odevzdáno 509 hlasů, pro lidovou stranu 125 hlasů, národně-socialistické straně 85 hlasů a sociálně demokratické 22 hlasů..
V roce 1946 byla provedena elektrifikace obce, v květnu 1947 byl vybudován místní rozhlas. Rozhlas nahradil místního bubeníka, kterému trvalo jedno oznámení občanům téměř 4 hodiny – měl 55 zastávek v obci.. V roce 1945 byla zřízena pošta. V roce 1952-53 bylo vybudováno zdravotní středisko. Tělovýchovná jednota Sokol byla založena roku 1947.
Tehdejší sbor dobrovolných hasičů byl založen v červnu 1945 a čítal celkem 30 členů.
Již 1. září byla na zdejší škole ustanovena první učitelka – Ludmila Lopauerová, která provedla prozatimní zápis žáků a jeho rozdělení do tříd. Jako ředitel nastoupil Alois Hlavinka. Celkem bylo zapsáno 185 českých žáků, německé děti do školy nechodily. V září 1945 byla také otevřena MŠ – bylo zapsáno 25 dětí a škola byla umístěna v bývalé německé školce. Převzetím matriky od farního úřadu v roce 1950 byl v naší obřadní síni první sňatek manželů Vávrových z Hevlína a prvním matrikářem pan Josef Škvor